Jak jsme nejeli na Erasmus +

Každý, kdo byl ve studentských letech účasten čehokoliv zahraničního, mimo svou alma mater, vám řekne, že to stojí za to. Někteří si prodlužují studium, jiní dělají hromadu předmětů v jiných semestrech, aby na Erasmus mohli vyjet. My to chtěli pojmout jinak. Už v době, kdy jsme se rozhodovali o doktorském studiu a diskutovali nad šálkem čaje v čajovně nad skladbou předmětů a jejich přínosem, jsme se shodli nad tím, že by Erasmus bylo vhodné absolvovat. Ve studiu bakalářském ani magisterském jsme o tom ani nepřemýšleli, protože jsme chtěli školu dokončit s co nejlepšími výsledky v co nejkratším čase. Na doktorském studiu je plnění předmětu dost vágní. Je jedno, jestli ho uděláte v září nebo březnu příštího roku, a předměty se hodnotí binárně, tedy udělal – neudělal. Prospěchová stipendia pro doktorandy neexistují.

O možnost výjezdu jsme se začali zajímat bezprostředně po státnicích a po podání přihlášky na doktorské studium, jak je zvykem jako jeden muž. Problém byl v přijetí ke studiu, se kterým se nijak nespěchá a většinou bývá vyřízeno se začátkem následujícího akademického roku. To nám, kteří jsme celé prázdniny usilovně pracovali ve škole, nevyhovovalo jednak kvůli administrativě přístupů (ISIC, obědy, oprávnění vstupů do místností), ale zejména pro možnost cokoliv řešit se studijním, pro které jsme neexistovali. Díky za ochotnou paní Mgr. Ing. Hanu Dluhošovou, která s námi jednala jako s lidmi, nikoliv jako s vyřazeným inventárním štítkem. Od ní a od našich školitelů jsme se dozvěděli kusé informace a možnostech výjezdu na Erasmus. Paní magistru Bogdovou se nám díky režimu fungování školy o prázdninách povedlo kontaktovat osobně až 29.8. a tím začaly naše oficiální snahy dostat se na Erasmus.

Situace je následující: pokud jste student Bc./Mgr. programu, není s výjezdem potíž. Jedete na Erasmus, chodíte na přednášky, cvičení, pak nějak uděláte zkoušky a jedete domů. Bohužel, doktorský Erasmus funguje na jiném principu. Dle informací, které se k nám dostaly a které považujeme vzhledem k neprostupné bariéře kusých psaných a rozporuplně řečených informací za závazné, máme dvě možnosti. První možností je, že pojedeme do zahraničí „na teze“, což by znamenalo, že si ve Finsku (kam jsme chtěli jet) sedneme a budeme přemýšlet, jak se naše disertační práce bude jmenovat, o čem bude a při nekonečném hloubání vymyslíme disertabilní jádro (tedy část práce, která přinese inovaci do vědeckého a akademického světa). Druhou možností je vyjet „na projekt“. To by znamenalo, že si najdeme projekt, který nás zaujal, a půjdeme na něj pracovat. Druhá možnost je daleko lákavější, protože disertace se dle mého musí dělat za dohledu školitele a koneckonců v zahraničí nikoho nezajímá. Ono totiž, a tím se dostáváme k jádru pudla, ať už zvolíte jakoukoliv možnost, musíte si vy jako student neznalý místních poměrů najít člověka, který se vás ujme. Ano, čtete dobře. Po tom, co se přihlásíte do Erasmu, přihlásíte se do elektronického systému, ze kterého si stáhnete Excelovskou tabulku, ze které si vyberete univerzitu, na kterou chcete vyjet, tu opět zanesete všude a pak po schválení začnete rozesílat maily na adresy profesorů. Mezi tím vším se naváže oficiální partnerský vztah mezi vaší univerzitou a univerzitou, na kterou chcete vyjet, a obě se vás nenápadně ptají, jak vám to jde a vlastně vám tak nějak tiše fandí. Možnost vyjet „na teze“ jsme zamítli prakticky okamžitě. Opravdu bych rád viděl českého profesora, třeba na VŠB, který pod tíhou všech projektů, výuky, politikaření na katedře a dalšími akademickými starostmi dělá chůvu člověku, který mu „někde sedí“ a „něco dělá“. Další náš krok tedy byl hledání kontaktů na Tamperské univerzitě.

Už jsem zmínil, že jsme chtěli vyjet jako tým do Finska, a když do Finska, tak do Tampere. Finsko má jeden z nejpropracovanějších vzdělávacích programů a Tampere je studentské město s univerzitou technického směru. Navíc máme kamarádky, které tam Erasmem prošly, i když tím standardním. Nutno říci, že po stažení zmíněné Excelovské tabulky se seznamem partnerských univerzit po celé Evropě to není tak slavné, jak by si člověk mohl myslet. Když z něj vytřídíte země, kde lidé mimo akademickou půdu nemluví anglicky, dále vyhledáte pouze ty, které podporují Erasmus pro doktorandy a mají váš obor nebo obor příbuzný, nezbyde jich mnoho. Odhadem do dvou desítek. Jedna univerzita v UK, pak Benelux a Skandinávské země včetně Dánska.

Na Tamperské univerzitě jsme našli člověka, profesora, co měl velmi blízko k našemu oboru, a tak jsem mu napsal. Po několika týdnech přidal svůj poradní hlas i školitel Tomáše a Matěje. Ačkoliv jsme byli přesvědčeni, že semestry a ostře ohraničené příjezdy a odjezdy odvozené od semestrů pro nás, jakožto doktorandy, neplatí, začátkem listopadu začalo být v emailové korespondenci nepříjemně těsno. Bylo nám sděleno, že přijímací řízení na TUT (Technical University of Tampere) bylo uzavřeno 15. 10, ale že ho klidně otevřou, pokud jim pošleme potvrzení, že máme navázaný vztah s někým, kdo se o nás bude starat…

Tak jsme oficiálně vzdali marné snažení domoci se kontaktu s finskou protistranou. Zbývala jediná věc. Napsat nepříjemně asertivní email adresovaný finské kanceláři pro Erasmus:

Vážená univerzito

Na doporučení kamarádky jsme chtěli vyrazit na Vaši univerzitu v rámci programu Erasmus. Bohužel, po půl roce zařizování výjezdu se vzdávám. Nic jiného mi nezbývá, vždyť je dva měsíce před plánovaným odjezdem. Na straně naší není problém, jazykové certifikace i výběrová řízení byla snadno průchodná díky našemu ochotnému personálu. Bohužel, výjezd studentů doktorského studia se opírá o jednu ze dvou možností. Buďto bychom jeli k Vám a pracovali na svých disertacích, nebo bychom jeli na Váš projekt. Obě možnosti vyžadují tutora, člověka, co nás vede a zodpovídá za nás. Na jednu stranu chápu pohodlnost Vašich pedagogů a možná i špatné zkušenosti s absolventy z jiných zemí a s jinými pohnutkami pro účast v Erasmu. Na stranu druhou naše skupina (chtěli jsme vyjet jako skupina 4 doktorandů tvořící zde mikrokolektiv) má za sebou tolik výsledků, že bychom nebyli na obtíž. Naopak, myslím si, že bychom byli platnými členy projektových týmů. Tyto naše výsledky a úspěchy jsme zdůrazňovali v našich mailech. Stejně tak jako se o našich kompetencích zmínili i naši školitelé. Ti Vás urgovali a ve snaze získat pro nás kredibilitu a uspíšit celou věc psali i oni na Vaši univerzitu. Bohužel, po několika měsících bez výsledku, nikdo konkrétně oslovený se neobtěžoval ani odepsat! Což považuji nejen za hrubou neslušnost, ale rovněž jako nesplnění závazků vůči programu Erasmus.

Škoda, máme co nabídnout.

Diagram komunikace

Na diagramu výše jde vidět komunikace a vlastně celý koncept Erasmus+. Já komunikuji se svou kanceláří a hledám si tutora. Moje kancelář si předběžně domluví, že by tam jako někdo mohl jet, a protistrana řekne, že nás příjmou jen když budou vědět, že tam máme nalezeného tutora. Oni sami ale neudělají pro spárování vůbec nic.

Červenou je vyznačená trasa a konsekvence mého závěrečného mailu. Ten šel, jak jsem psal, rouvnou na TUT, Ti se obratem omluvili a zeptali se na jména profesorů. Jedno ze tří jsem jim práskl. To způsobilo (nejspíše díky tomu, jak jsem mail napsal), že byl onen profesor na koberečku a přišla mi od něj oficiální omluva s vysvětlením. Vysvětlením bylo, že dostávají spousty takových mailů a že ten od docenta Ožany přeposlal skupině zabývající se multikopterami.

A tak skončila téměř půlroční honba za Erasmem+. Nehodlali jsme se ale vzdát, protože jsme měli ve studijním plánu vyčleněné okénko na letní semestr 2017 na výjezd a chtěli jsme udělat všechno proto, aby se výjezd uskutečnil.

One thought on “Jak jsme nejeli na Erasmus +”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *